Nový článek: Jízdní (ne)řády a pan Fejk

Dlouhé roky každodenně dojíždím do práce na trati Olomouc-Nezamyslice. Tato trať mi připadá jako bohem zapomenutá. Jezdí na ní staré vozové soupravy z dob komunistické éry, určitou dobu zde byly nasazeny i zcela opotřebované pantografy, které kdysi vozily cestující v Čechách. Pro tuto trať byly ještě dobré.

Olomouc bývala v minulosti královským městem a dnes je sídlem kraje a významným kulturním, průmyslovým a společenským centrem střední Moravy. Není zde však již celostátní Správa drah. Ta byla přenesena do Prahy. Ta je daleko. A na železniční dopravě je to vidět. Denně chodím kolem bilboardu, který hlásá: „Změňte taktiku. Nejlépe vlakem. Výhodně, rychle, často." Já taktiku měnit nemusím, vždyť se denně přesvědčuji o tom, že skutečnost je přesně opačná. Ze zkušenosti již dovedu odhadnout, kdy vlak pojede přibližně podle jízdního řádu a kdy bude mít zpoždění. Na nádraží ale musím být vždy včas. Většinou zbytečně, protože odjíždíme pokaždé s několikaminutovým zpožděním. Také inzerovaná doba jízdy rychlíkem z Prostějova - 16 minut a osobním vlakem 27 minut je v naprosté většině jen na papíře. A ten jak známo snese všecko. Několikrát za rok se stane, že vlak jede přesně. To je spíše jako prémie. Potvrzení toho, že to snad i podle jízdního řádu může u ČD fungovat. Aby mi cesta utekla, čtu si ve vlaku denní tisk. Ráno zhruba polovinu listu, na zpáteční cestě pak druhou. Z neznámých důvodů asi 2 km před Olomoucí zhasnou ve vagonech světla. Připomíná mi to socialistické restaurace, kde se před ukončením otevírací doby také blikalo a zhasínalo. Trvá to již dlouhou dobu. Dotázaný průvodčí krčí rameny a neví proč. Asi zde zloději ukradli zemnící kabel či co. Večer se vracím z práce. Můj spoj má odjíždět v 17.34. Je zima, na nejvzdálenějším – pátém nástupišti postávají cestující v šeru, ve větru a mrazu v naději, že vlak přijede načas. Informační tabule ve vestibulu nádraží totiž neuvádí žádné zpoždění. Když konečně dojdu na toto nástupiště, už je na tabuli avizováno pětiminutové zpoždění. Někdy i doprovázené nadějnou informací v drážním rozhlase, že doba zpoždění se může změnit! A také se změní. Zadýchaná stará souprava přijede v čas odjezdu. Zmrzlí cestující nastoupí do vagonů s koženkovými sedadly a hojně grafity vyzdobeným interiérem. Vytahuji své noviny, Ale číst nemohu. Když mašinfíra přechází z jednoho konce soupravy na druhý, osvětlení zhasíná. Jak nastartuje – můžeme začít číst. Ale jen malou chvíli. Projíždíme totiž úsekem, kdy světla pravidelně zhasínají – neznámo proč. Mezitím se stále otvírají dveře. Zpravidla po odjezdu ze zastávek. Aby zůstala zavřená, musíte s nimi silně bouchnout. Obyčejně po třetím pokuse se to podaří. Zajímavé, že neposlouchají ani průvodčího, který se musí několikrát vrátit, aby je zavřel. Korunou je cílová stanice. Při snaze vystoupit zjišťuji, že dveře jsou v poruše. A tak utíkám přes celý vagon k zadním dveřím a střetám se s nastupujícími. Pohled na hodinky říká, že jsme do cíle dorazili s 15 minutovým zpožděním. Celkem nám jízda trvala místo jízdním řádem stanovených 27 minut, celých 42 minut. A to je ještě normál. Když o tom v duchu přemítám, právě míjím onen bilboard s nápisem: „ Výhodně, rychle a často!" Děkuji pěkně. Vždycky si vzpomenu na sociálně demokratické hejtmany, kteří bez výběrového řízení podepsali smlouvu s ČD na dalších 10 let! Ještě deset let socialismu na Českých drahách. Páni hejtmani asi služeb ČD nevyužívají. Několikrát za rok jezdím do Prahy. Do samého srdce republiky. Tam to musí být jiné než na popsané regionální trati. Využívám rychlíky. Z Olomouce odjíždím v 6.09 zpravidla rychlíkem IC 522 Zlínský expres. Vybral jsem si ho také kvůli tomu, že má jídelní vůz. Běžím kolem modrých a zelených vagonů, vlak hraje všemi barvami, k zadní části dlouhé soupravy, kde vidím červený nebo snad růžový nátěr jídelního vozu. Tím se dosti zdržím a kvapně nastupuji do sousedního vagonu, když slyším píšťalku, ohlašující odjezd. Vlak přijel na čas. Tak to je něco jiného, než nač jsem zvyklý z denního dojíždění. Usedám do kouřovými skly ohrazeného kupé, příjemně vytopeného. Kousek dál vidím cestujícího, jak se připojuje k internetu. Mám velmi dobrý pocit. Přichází mladý a příjemný průvodčí a po kontrole jízdenky se mne ptá, jestli si chci připlatit. Za co? Ptám se. Jste v první třídě! Děkuji a přecházím do vedlejšího vagonu druhé třídy. Kupé poloprázdná, ušmudlaná, málo vytopená. Tento rychlík je kombinací starých zeleně natřených a nových modrých vagonů. Připadám si hrozně. Ale tu hodinku to vydržím, kolem půl osmé mám v plánu navštívit jídelní vůz, kde posnídám (vstával jsem dnes před čtvrtou hodinou). Vzpomínám na minulou jízdu stejným rychlíkem, kdy mi průvodčí po marném shánění jídelního vozu sdělil, že jídelní vůz nechali ve Zlíně. Mám hřejivý pocit, že dnes to bude jiné. Po více jak hodinovém podřimování beru zavazadla a přecházím do osvětleného jídelního vozu. Vidím čisté bílé ubrusy na stolech, květiny. Jen lidí málo. Pouze dva stoly jsou obsazeny. Sedám si pohodlně ke stolu a již přichází mladý číšník. Oslovuje mne slovensky a podává mi jídelní lístek s jakýmsi polohlasným dovětkem, kterému jsem nerozuměl. Vybral jsem si klobásku s hořčicí, pečivo, presso. Spokojeně pozoruji ubíhající krajinu a mám dobrý pocit. Jedeme na čas, začátek jednání v Praze pohodlně stihnu. Po chvíli číšník přichází. Když mu sdělím, co jsem si vybral k snídani, nakvašeně mi sděluje: „Veď som Vám vravel, že na jedlo nič nie je! Len na pitie!“ Pohoda je rázem pryč. Lapám po dechu a jen ztěžka ze sebe vyrazím: „Jsem zde dobře v Jídelním voze?... Tak mi doneste to presso“. Musím se štípnout, abych se vzpamatoval. Nejedu přece v naší lokálce, ale rychlíkem na hlavní trati do Prahy. Uvažuji, kolik zaplatí ČD za služby jídelních vozů skupinám JLV a dalším. Jsou to každý rok stamiliony. Tuto situaci nevyřeší nic než konkurence. Proč už dávno nejezdí a skutečně neslouží cestujícím soukromé společnosti? Třeba Student Agency? Kdo to blokuje? Chci se cítit po létech jako zákazník, o kterého je zájem, kde jsou služby na úrovni 21. století. Vždyť v ČD vládnou stále stejné poměry jako za socialismu. Pane Fejku jak to lidem vysvětlíte?! Vyhozené peníze za Vaše služby. Pan generální ředitel může jezdit v klidu do Dubaje na golf. A ještě s obchodními partnery ČD. Je to doklad o „průhledném“ přidělování zakázek. Vás si asi najal jako Černého Petra, který to má všecko vysvětlit a zdůvodnit. Nevím, jestli se taková služba dá vůbec penězi zaplatit. Konec dobrý, všecko dobré. Po celodenním hladovění jsem si na zpáteční cestě dal v jídelním voze zapékanou šunku s vejci, pivo, kávu. Obsluha dobrá…